Hráč Pavel Nedvěd

 Pokud jsem v minulém článku představil trenéra pana Žaloudka(článek zde),musím zcela logicky jako druhého zařadit jeho odchovance Pavla Nedvěda.Pavlovo úspěchy mají rukopis právě pana Žaloudka.

V prosinci roku 2003 žila Česká republika běžnými předvánočními přípravami. Ale nejen jimi. Také očekáváním velkého fotbalového svátku. Reprezentace nehrála žádný důležitý zápas, přesto se schylovalo k úspěchu, jaký země přes čtyřicet let nezažila. Dvaadvacátého prosince si kapitán národního týmu Pavel Nedvěd došel v Paříži pro Zlatý míč, cenu pro nejlepšího fotbalistu Evropy. Podobné cti se do té doby dostalo jen jedinému českému fotbalistovi – legendárnímu Josefu Masopustovi.

Životní příběh Pavla Nedvěda se začal psát v roce 1972, kdy se rodičům  Anně a Václavu Nedvědovým v Chebu narodil syn Pavel. Mládí prožil ve vesnici Skalná nedaleko Chebu. Skalná se ve skutečnosti již od roku 1905 může honosit přízviskem město, ale pro Pavla to vždy byla vesnice. “Když se člověk prosadí do velkého světa z ničeho, víc si všeho váží,” říká. Zároveň to je místo, kde udělal své první fotbalové krůčky. Na zdejší škvárové hřiště ho ve čtyřech letech přivedl tatínek.

Již od mládí vynikal skvělou fyzickou kondicí a tvrdou střelou. Z místního Tatranu vedla jeho cesta přes krátkou zastávku v RH Cheb do Škody Plzeň. Pavlovým trenérem se zde stal Josef Žaloudek. Člověk, který fotbalu a práci s mládeží zasvětil celý svůj život. "Byl to člověk, který pro mne moc znamenal. Vychoval mě nejen jako fotbalistu, ale dal mně strašně moc i po lidské stránce. Na tom, co jsem ve fotbale dokázal, má on velkou zásluhu," říká Pavel Nedvěd. Josef Žaloudek se pro něho stal druhým tátou. Dobu fotbalového zrání v tehdejší Škodě Plzeň považuje Pavel za klíčovou pro svoji další kariéru. Žaloudek v mladém Nedvědovi dokázal rozpoznat jeho obrovský talent, v létě s ním individuálně trénoval a dokonce si ho nastěhoval k sobě do bytu. Když bylo potřeba pomoci s učením, zastal i to. "Byl to výjimečný člověk, vždycky myslel v první řadě na druhé," dodává k tomu Pavel. Důvěru následně dostal i od dalšího plzeňského trenéra Jiřího Lopaty, který sedmnáctiletého Nedvěda poprvé postavil do zápasu za druholigovou Plzeň.

V roce 1991 odchází do Dukly Praha, aby si zde odkroutil vojenskou službu. Zároveň už o něho intenzivní zájem projevuje další klub z hlavního města, Sparta Praha. Do této doby se také datuje počátek Pavlovi spolupráce s manažerem a fotbalovým agentem Zdeňkem Nehodou. Důkazem, že se jednalo o šťastné spojení je skutečnost, že tato spolupráce trvá dodnes. Právě Nehoda, sám bývalý vynikající hráč a mistr Evropy z roku 1976, byl a je tou pravou osobou, která se dokáže nejlépe vcítit do pocitů a potřeb špičkového fotbalisty.

Od sezony 1992/93 již obléká rudý dres pražské Sparty. V nejsilnějším českém klubu opakovaně získává ligový titul a v červnu roku 1994 v zápase s Irskem poprvé přetahuje přes hlavu reprezentační trikot. O dva roky později, na mistrovství Evropy v Anglii, už patří mezi stabilní hráče základního kádru. V sezoně, která šampionátu předcházela, dokázal soupeřům v domácí soutěži nasázet čtrnáct branek. A na Euru se dostavuje také první velký mezinárodní úspěch. Družstvo se pod vedením tehdejšího reprezentačního lodivoda Dušana Uhrina dokázalo probít až do finále, kde podlehlo favorizovaným Němcům. Kolem řady čerstvých evropských vicemistrů se okamžitě začínají rojit nabídky na angažmá v zahraničních klubech. Skloňovat se v této souvislosti začíná i Nedvědovo jméno. K nejvážnějším uchazečům o služby plavovlasého Čecha se řadí nizozemský PSV Eindhoven. V lovu na záložníka pražské Sparty ale nakonec vítězí Lazio Řím, vedené trenérem českého původu Zdeňkem Zemanem. Je to právě on, kdo přesvědčí management klubu, aby Nedvěda koupil.

První měsíce jsou těžké. Pro mladíka ze Skalné to je první zahraniční angažmá. Musí se učit jazyk, manželka je těhotná, k tomu velká konkurence v týmu. Respekt si získává svým tréninkovým úsilím i výkony na hřišti. Řím se nakonec pro Pavla a jeho rodinu stává domovem na dalších pět let. S Laziem během nich vyhraje ligu, italský pohár (Coppa Italia) i superpohár. Stává se také historicky posledním střelcem dnes již neexistujícího Poháru vítězů pohárů, v jehož finále Lazio Nedvědovým gólem poráží španělskou Mallorcu. Vedle Zdeňka Zemana se v Laziu potkává i s dalšími věhlasnými trenéry Dino Zoffem a Svenem Göranem Erikssonem.

Po vydařené kvalifikaci český národní tým na Euru 2000 nedokáže zopakovat úspěch z Anglie. Vítězství nad Dánskem po porážkách s Nizozemskem a Francií na postup ze skupiny nestačí. S týmem se po ME loučí kapitán Jiří Němec a trenér Chovanec musí hledat jeho nástupce. Volba padá na Nedvěda. Kapitánskou pásku tak přebírá po jednom z hráčů, které považoval za svůj vzor.

Výkony v dresu Lazia nemohou uniknout ani bossům nejslavnějších evropských velkoklubů. S lukrativními nabídkami se předhánějí Manchester United, Real Madrid, Arsenal, Barcelona, Inter Milán nebo londýnská Chelsea. Vážný zájem projevuje i slavný Juventus Turín. Tehdejší majitel Lazia Sergio Cragnotti ale prohlašuje: “Mám tři klenoty: Nestu, Veróna a Nedvěda. Ti jsou neprodejní.” Jenže finanční problémy klubu narůstají a Cragnotti musí jednat. A volí zajímavou taktiku. Nedvědovi nejdříve připraví návrh nové smlouvy s platností do léta 2006. Pavel je spolu s celou rodinou v Římě spokojený a nový kontrakt podepisuje. V Laziu chce zakončit kariéru. Zviklat ho nedokáží ani lukrativní finanční podmínky nabízené turínským velkoklubem.

Jenže Juventus se nevzdává, jeho zájem je eminentní. Zástupci “Staré dámy” dobře vědí o Cragnottiho finanční tísni a neustále dorážejí i na Pavla. Dvakrát pro něho posílají soukromé letadlo a trenér Marcelo Lippi mu slibuje klíčovou pozici v týmu. Zvažování je těžké, ale nakonec vítězí sportovní hledisko. Na světě nenaleznete mnoho týmů, které by se svým věhlasem, tradicí a sportovními ambicemi rovnaly rodinnému stříbru v držení rodu Agnelliů. Rodí se tak nejdražší přestup v historii českého fotbalu. Lazio za svého záložníka vyinkasuje v přepočtu kolem 1,6 miliardy korun. Jen těžko se ale s odchodem smiřují fanoušci, kteří svoji nelibost hlasitě projevují i před soukromým sídlem šéfa římského klubu.

V druhé italské štaci stojí před Nedvědem nelehký úkol. Potvrdit ve světovém velkoklubu pověst vydobytou v Laziu a také nahradit Zinedina Zidana, francouzského mága považovaného za nejlepšího fotbalistu světa. Nedvěd má ale velké výzvy rád. A s odstupem času již můžeme konstatovat, že svoji misi splnil. Se “Starou dámou” dvakrát získal italský titul a výraznou měrou přispěl i k postupu svého týmu do finále Ligy mistrů.

Začátky v městě automobilů ale jednoduché nejsou. Po prvním povedeném zápase se Pavlovi i Juventusu přestává dařit, a to nároční příznivci snášejí jen těžko. Ne nadarmo se však Pavlovi přezdívá Robot d’acciaio neboli Ocelový robot, Stachanovec či Duracell. Na překážky a nezdary reaguje charakteristickým způsobem – zvýšeným úsilím. A to obvykle přináší výsledky. S příchodem jara tak nerostou jen venkovní teploty, ale strmě jde vzhůru i forma Juve. Český záložník je několikrát vyhlášen nejlepším hráčem utkání a na konci sezóny se může podruhé v kariéře radovat ze zisku mistrovského titulu.

Vraťme se ale k reprezentaci. Dvouletý cyklus mezi velkými fotbalovými akcemi je neúprosný a nezbývá nic jiného než hodit zklamání z Eura 2000 za hlavu. Na obzoru se rýsuje nový cíl - mistrovství světa. Přímý postup do Japonska a Koreje z původně slibně rozehrané kvalifikace Chovancovým svěřencům uniká. Spásu nepřináší ani barážový dvojzápas s Belgií, který Česko psychicky nezvládá. Těsně před koncem odvetného zápasu na Letné Nedvěd za protesty obdrží druhou žlutou kartu a musí pod sprchy. Po utkání se na tým řítí záplava kritiky, jejíž nemalá část směřuje na hlavu reprezentačního kapitána. Zatímco v Itálii je respektovanou osobností a miláčkem davů, doma mu spousta fanoušků i médií stále nemůže přijít na jméno. Na internetových fórech pročítá slova plná zášti, která snad do sportu ani nepatří. Stejně jako se dokázal vypořádat s těžkým obdobím po nástupu do Juventusu, zabírá Nedvěd i teď. “Když se mu nedaří, zakousne se a chce být lepší,” tvrdí o něm Zdeněk Nehoda.

V druhé sezoně mezi “bianconeri” se Pavel stává skutečně klíčovou postavou svého týmu. Získává další ligový titul a významnou měrou přispívá k postupu Juventusu do finále Ligy mistrů. Splnit si svůj sen - zahrát si finále nejprestižnějšího pohárového klání, mu ale není souzeno. Chvíli před koncem semifinálového utkání s Realem Madrid, v němž podal vynikající výkon, v zápalu boje fauluje anglického záložníka Steva McManamana. Druhá žlutá karta mu vystavuje nemilosrdné stop pro další zápas. Juventus do finálového boje proti AC Milán v Manchasteru nastupuje bez své největší hvězdy. Penaltový rozstřel, který nakonec rozhoduje a po němž se z vítězství raduje tým z Milána, Pavel protrpí na tribuně. Jsou to nejhorší chvíle, jaké ve fotbale do té doby zažívá. Nejeden fanoušek i odborník nepochybuje, že výsledek mohl být jiný, kdyby Juventus nepostrádal svého nejlepšího hráče. Malou náplastí na Nedvědovu bolavou duši tak může být jen to, že je vyhlášen nejlepším záložníkem Ligy mistrů.

Neúčast ve finále Ligy mistrů je ale jediným stínem na jinak pohádkově vydařeném roce 2003. Nedvěd sbírá jedno ocenění za druhým. Jako první fotbalista se stává českým Sportovcem roku, vítězí v jedné prestižní anketě za druhou. Vše vrcholí dva dny před Štědrým dnem, kdy Pavel dostává jeden z nejkrásnějších dárků, jaký fotbalista může dostat. Dárek, který si musel zasloužit a na cestě k němu i mnoho obětovat. Zlatý míč France Football, cenu pro nejlepšího fotbalistu starého kontinentu.

Nedvěd nastřílel za český tým v 91 zápasech 18 gólů a reprezentoval svou zem na třech evropských šampionátech a jednom světovém. Reprezentační kariéru zakončil 16.8.2006, v přípravném zápase proti Srbsku v Uherském Hradišti